Vždy jsem byla rodinný typ. Když jsem se od lékařů dozvěděla, že mít miminko bude u mě težší, než se zdá, nemohla jsem tomu uvěřit a vlastně jsem ani nechtěla. S přítelem jsme se začali hned snažit. Začali jsme se snažit o miminko od září 2020 – v listopadu jsem objevila své první dvě čárky. Radovala jsem se, strašně moc. Ale po velkém štěstí většinou přijde smutek. První těhotenství skončilo potratem. Tak stejně, jako těhotenství hned o měsíc později (v prosinci) a další v červenci 2021. Nedá se říct, že druhý a třetí potrat bych prožívala jinak. Na takové události si žena nikdy nezvykne ani se na ně nepřipraví. Všechny ztráty dítěte ve Vás udělají hluboké rány, které už nikdo a nic nezahojí. Je mi 24 let a během 2 let jsem prožila 3 potraty, komplikovanou léčbu v IVF centrech, ztrátu zaměstnání, rozchod s přítelem, s kterým jsem byla 3 roky a se kterým jsem plánovala založit rodinu. Musela jsem se sama přestěhovat a sama si zařídit bydlení (přátelé nevěděli čím si procházím). Je pochopitelné, že jsem si prošla depresemi. Nestydím se za to. Nyní je mi o hodně lépe, ale ani nejlepší léky Vás neuzdraví natolik, aby vymazaly tuhle minulost. Říká se, že psychická bolest je mnohdy horší než fyzická. A tohle je ten případ. Nic nebolí víc než ztráta dítěte.
Jelikož mi můj přítel bohužel nebyl opora (, zůstala jsem na vše sama. Kamarádkám jsem se s něčím takovým nemohla ani nechtěla svěřit, bylo to pro mě moc citlivé a bolavé. Vše jsem tedy probírala s maminkou po telefonu a maminka byla jedna z mála, která tady pro mě byla v nejhorším. Bohužel žije 150 kilometrů ode mě, a tak bylo pro mě extrémně náročné to vše zpracovávat sama doma, když jsem přišla z práce a v práci pak dělat že je vše v pořádku. Měla jsem pocit, že tu pro mě nikdo není. Když přítel přišel domů, ani se nezeptal, jak mi je. Jak se cítím. Jen mi řekl, že to všechno moc prožívám a řeším. Že to nemám dělat nebo se z toho zblázním. Chvilek, kdy by mě objal a řekl, že to bude dobrý, bylo minimálně. Choval se, jakoby se nic nedělo. Pochopila jsem, že to chce čas, abych vše vstřebala a taky to, že se člověk musí spoléhat vždy hlavně na sebe. Samozřejmě je super, když máte kolem sebe lidi, kteří Vám pomůžou a vyslechnou Vás, když potřebujete. Že se máte u koho vyplakat. Ve skutečnosti si ale vším musíte vždy projít samy, samy si projdete všema fázema (smutkem, vztekem, popíráním situace a v dobrém případě i smířením).
Nyní jsem sama, žádného přítele nehledám a myslím si, že dobré časy mě ještě čekají. Že jich bude hodně. Že najdu super chlapa s kterým založím rodinu a vše zlé co jsem prožila, bude prostě jen hnusná minulost (která mi ale přinesla spoustu zkušeností). Holky, ženy, dámy. Prosím, nezapomínejte na naši sílu, protože dokážeme vše, co budeme chtít. Musíme kolikrát přežít spoustu zlých situací, ztráty, rozchody, nevěry apod. Nezapomeňte, že vše co se nám děje, se děje z nějakého důvodu a má nám to něco ukázat. Vše zlé je k něčemu dobré. Važte si samy sebe a toho, že jste ženy. Buďte na to pyšné. Dokážeme něco tak krásného jako přivést na svět nový život. A to není málo. Pokud si procházíte právě něčím podobným, tak věřte, že je to jen zlé období, které brzo pomine. Dejte všemu čas a nebojte se plakat nebo křičet. Je to úplně v pořádku, i kdyby Vám někdo říkal, že ne.
Žanda (IG: @zanetabudinska3)