Milá Domi, děkuju ti za tvůj úžasný projekt.
Před téměř rokem jsem byla nachystaná na domácí porod se vší zodpovědností a odpovědností. Chtěla jsem se u porodu cítit v klidu a v bezpečí. Měla jsem dvě porodní asistentky a o svém instinktu, pudech a chytrosti těla vůbec nepochybovala.
Bohužel se porod nikam neposouval ani po 36 hodinách od prasknutí vody a nastoupení kontrakcí téměř ihned po tom. Nakonec jsem s nepostupujícím porodem zamířila do porodnice, kde mi po neúspěšných pokusech dali vyvolávačky, které to celé ještě zhoršily. Po 38 hodinách, kdy jsem měla menší nález (otevření čípku), než když jsem do porodnice odjížděla, jsem souhlasila se sekcí.
Ta bohužel proběhla nejhůř, jak jsem si jen mohla představit. Zaživa vycévkovat v šílených kontrakcích rozbouřených oxytocinem, které chodily ve frekvenci 1 za minutu, než jedna dozněla, už přišla druhá. Už jsem byla strašně vyčerpaná a chvílemi vysílením omdlívala. Nepříjemná sestra, které se nedařilo zasunout cévku do močové trubice na mě zvýšeným hlasem a silou stále naléhala ať se přestanu hýbat.
Napíchnutí spinální anestezie mezi obratle neprobíhalo o moc lépe. Dva silní doktoři mě lámali, abych co nejvíc zakulatila záda, aby se trefili tou obří injekcí do zad a také abych sebou necukala. Ani na osmý pokus se to nepodařilo a devátý byl osudný, kdy mi vystřelily nohy a já neřízeně zařvala na celý sál a prohnula se samovolně tak, že jsem odhodila dva velký chlapy. Stále jsem si jen opakovala hlavně ať je malá v pořádku.
To naštěstí byla! Ale hned ji odnesli a partnera k ní nechtěli pustit, i když jsme se domlouvali s doktory na bondingu. Další dny byly šílené, v porodnici jsem strávila dalších x dní, kdy mi nešlo kojit a sestry mě kvůli tomu shazovaly a ponižovaly. Každý den se mi stupňovaly bolesti hlavy, pak se k tomu přidávalo zatuhnutí krční páteře a nakonec i paralýza celých zad. Doktoři mi řekli, že si na to mám dát colu nebo kafe a že to je úplně normální, ať nepřeháním. Nakonec jsem po dalších x dnech ani nebyla schopná vstát, kojit, nic a řekli mi, že mě teda asi při tom spinálu „přepíchli“, že se to stává, že mi samovolně odtéká mozkomíšní mok a proto mám ty komplikace. Napíchli mě na kapačky na kortikosteroidy na pár dní. Úleva se vždy dostavila jen na chvílí.
Malinká neprospívala, začali ji pod nátlakem dávat UM a nechtěli mi dovolit, aby spala u mě. Hned první dny po sekci začala v noci zvracet a já k ní instinktivně vystřelila a natrhla si vnitřní stehy. Byla jsem strašně vděčná, když jsme mohly konečně domů. I když to bylo náročné, vše bylo lepší než být tam. Kdykoliv se mě někdo zeptá na porod nebo si na něj jen vzpomenu, derou se mi slzy do očí a třese se mi hlas i ruce. Věřím, že na tohle pomůže čas a sdílení s těmi, které zažily něco podobného.
Je mi líto každé ženy, která prožila porod tak, že i po roce je pro ni těžké na to byť jen vzpomenout. Jsem opravdu vděčná, že naše holčička vše zvládla a i když porod měl do mých ideálních představ hodně daleko, to nejpodstatnější pro mě je, že jsme tu s maličkou a a společný čas si maximálně užíváme – to je to, na čem záleží. Minulost člověk nevrátí, a je třeba žít v přítomnosti. JSEM ŠŤASTNÁ.
Mája