Celé těhotenství bylo úplně bez problémů, stejně jako u prvního syna. Žádné komplikace, ani nevolnosti, úplně ukázkové těhotenství. Den před porodem jsme byli na kontrole, kde mi řekli, že mimčo je dost veliké a vzhledem k tomu že se první syn zasekl raminkama tak by bylo fajn porod už vyvolat aby nevyrost ještě víc. Domluvili jsme se hned na další den. Mezitím se mi v noci porod rozběhl sám, kolem půlnoci začali bolesti, v 5 ráno jsme dojeli do porodnice, to už sem byla otevřena na 5cm. Šly jsme na porodní sál, kde sem trávila kontrakci ve vaně. Porod probíhal jako po másle, po sedmé hodině už sem začla rodit a všechno bylo krásné a bez komplikací do že doby než se malý zasekl raminkama.. a tohle nám obrátilo život vzhůru nohama. 4 minuty trvalo než ho vytáhli a odnesli pryč a my s manželem jsme nic nevěděli, nevedeli jsme co se děje, jen mám říkali, že až bude o Kryštůfka postaráno tak nám přijdou říct. Po dlouhé hodině přišel primář dětského oddělení a oznámil nám, že museli Kryštůfka dlouhých 36 minut oživovat, bude převezen do jiné nemocnice a pravděpodobně nepřežije ani cestu.
Před převozem nám ho přišli ukázat, znovu nám zopakovali jak na tom je, ze je to hodně hodně zle a že když cestu zvládne(což by byl zázrak) tak ho budou chladit v inkubatoru aby se regeneroval mozek. A odjeli. Já po fyzické stránce byla schopna odejít domů, ale chtěli si mě tam nechat aspoň do druhého dne. To bylo asi nejhorší čekání, ležet a čekat jestli náhodou někdo nezavolá že se neco stalo. Teď zpětně si říkám, že na to co se stalo sem byla celkem v pohodě, ale to asi tím že sem se vůbec v tu chvíli nepřipouštěla co že se to vlastně děje. Druhý den mě propustili a my mohli s manželem jet za Kryštůfkem na JIRP, na to nikdy nezapomenu když jsme přišli a odkryli inkubator tak se mi snad podruhé zhroutil svět. Vidět svoje miminko jak leží někde zavřené, celé bílé, nafouklé, trčí z něj snad tisíc hadiček a na intubaci to bych nepřála nikomu na světě. Opět nám říkali nejhorší scénáře, tři dny chlazeni je v ohrožení života, během těch tří dní mel krvácení do nadledvin, křeče v mozku, infekcí, oběhové selhání a spoustu dalších co už si ani nepamatuji. Bylo to těžké období i z toho důvodu, že jsme trávili spoustu času v nemocnici a druhý syn který ještě neměl ani 2 roky, trávil čas u babičky. Po třech dnech Kryštůfka vrátili na jeho tělesnou teplotu, po šesti dnech se zbavli intubace a dýchal sám, čemu doktoři taky moc nevěřili. Nastalo další strašení, bude ležák co nebude vědět o světě. Neměl žádné novorozenecke reflexy, takže jídlo bude problém, deset dní se krmil sondou(hadička vedena nosem až do žaludku). No kdybych měla popisovat celý náš pobyt v nemocnici to by bylo nadlouho, ale ve zkratce. Naučila sem Kryštůfka pít z flašky, trvalo to deset dní. Při propuštění nikdo nevěřil svým očím, reflexy měl Kryštof vybaveny až na jeden na nohách. A propouštěli nás se slovy, že tohle tam ještě neměli. Tak dlouhou resuscitaci a aby dítě odcházelo z nemocnice po třech týdnech bez sondy, v rámci možností v pohodě. Teď 25.8. To bude rok a ještě zdaleka nemáme vyhráno (diagnoza DMO nás nejspíš nemine), ale makáme z plných sil aby to Kryštůfek dotáhl ještě daleko. Na to co má za sebou, jak intenzivně cvičí a co má ještě před sebou, tak je to veselé a pořád usměvavé dítě. I když bude mít rok tak je to pořád naše takové miminko.❤
Úplně Ze všeho nejvíc mi pomáhalo myslet na ty naše děti a že mě tu potřebujÍ silnou. To mě drželo asi nejvíc na nohách, pak manžel, který říkal a pořád říká, že malý bude úplně v pohodě, bude to trvat dýl, ale všechno bude. Rodina. Pak naše úžasná fyzioterapeutka, která říká že to dáme, bude to dřina, ale Kryštůfek všechno vycvičí a věřím ji.
I když něco vypadá dost špatně, tak je hlavně důležité nepřestávat věřit, že všechno dobře dopadne. Jenom kvůli tomu, že jsem se snažila si nepřipouštět všechno, co nám doktoři říkali, tak sem byla schopna fungovat.
Kika (IG: @krystufkova.cesta)